HuSä

Šelest, hlasy.
Pootevřu jedno oko, pak obě, když zjistím, že hluk hádajících se lidí, který se snaží někdo mírnit houževnatým hlasem, neustává. Přikrčím se více do stínu a špicluju ušima jako chrt. Slyším samé chlapy, žádné ženské. No, chlapy, spíš takové mladíky, může jich být podle rámusu, co nadělají, tak pět nanejvýš. Slyším, jak se dohadují kvůli kořisti, co někde uloupili.
„Pánové, většina je moje, jasný? Mám na úspěchu týhle výpravy největší podíl…“ říká jeden a druhý mu hned oponuje:
„Blbost! Nemáš na ničem podíl, to já, já pro náš spolek udělal nejvíc!“
„Zmlkněte a dejte sem ty prachy, nebo z vás nic nezbude,“ zavrčí třetí a ostatní utichnou. Asi vytáhl zbraň.
Naráz se ze tmy ozvou kroky a ten hlas, co je předtím mírnil. „Herolde, schovej ten meč.“
Strohý chlapec, napadlo mne. Ale nenapadlo mne, že onen Herold tak pokorně poslechne, a nejen to! Sám pak řekne, že záleží na něm, jak lup rozdělí.
Uši mám vytahaný jako psisko, skoro nedýchám. S lapky jsem ještě nic neměla a nechtěla bych se jim dostat pod ruky.
„Myslím, že bychom měli ty groše rozdělit na čtyři rovné díly a každý si vzít jeden, jelikož každý máme na tento drahocenný úlovek nárok stejnou měrou,“ promluví mírný hlas do ticha.
Někdo jej poplácá po hřbetu. „Jasně, bratře, tomu říkám nápad!“
„Máš pravdu, Jane, zde je, rozděl jej, jak uvážíš,“ povídá ten Herold a slyším štěrkat nemalý pytel v rukou toho loupežníka.
Najednou mne ale napadne, že kdybych jim ty peníze vzala, že by mě i Jarý pochválil a nepotrestal mne za můj „noční výlet“. Pak by se peníze aspoň vrátily k jejich majiteli.
Rychle si omotám šátek kolem obličeje a vyskočím proti těm banditům s vytaseným mečem. Samozřejmě, že tohle nečekali, a tak zaraženě zůstanou sedět, zbraně maje skryté v pochvách.
„Nikdo ani hnout, bando loupežnická!“ snažím se mluvit tvrdě, ale strachem se mi hlas rozklepe, ani nevím jak. Mluvím jako malá, ustrašená holka, ale zbraň svírám pevně v ruce. „Peníze sem!“
Zírám jim přímo do tváře, měsíc v úplňku je osvítí a já docela zřetelně spatřím čtyři mladé, tak dvacetileté, možná pětadvacetileté obličeje. Na mne moc nevidí, jen je může oslnit záře mých plavých vlasů.
„To snad…“ začne jeden z nich.
„Zmlkni, lapko, a dej sem ten pytel,“ skočím mu rázně do řeči.
Opatrně mi podává pytlík. Jeho ruka sahá do někam tmy.
„Zlotřilče, tobě meč už nepomůže!“ zařvu a šlápnu mu vší silou na dlaň, která hmatá po pochvě s mečem. Zaječí bolestí, mé nové botky se osvědčují.
Už držím pytel v ruce, váží tedy dost, jen co je pravda. Srdce mám až v krku a kvapně se ohlédnu za sebe, zda-li mám volnou cestu k bráně města. Jenže v tom ucítím ostří nože, jak mi sjíždí po hřbetu ruky. Syknu bolem a uskočím. Z hlubokého šrámu na levé ruce mi vytéká krev a já pohlédnu do tváře toho, co se odvážil tohle udělat.
„Takové mládě a už krade,“ poví s jistou dávkou lítosti a zahledí se mi do očí. Podle hlasu Jan. A zlomek sekundy stojím jako v transu a hledím na něj.
Tvou tvář si zapamatuju, pomyslím si zlostně Ale není v tom jen čistá nenávist.
Nepřemýšlím již o ničem a rozběhnu se k bráně. Oni samozřejmě za mnou. Mrštně se protáhnu špruslemi a naposledy se ohlédnu, jak všichni čtyři narazí do vrat. Slyším nadávky a raději se rozběhnu i s rancem peněz, který svírám v ruce, k domovu.

*

Vpadnu do domu a prudce třísknu s dveřmi.
„Ja… Jarý!“ vykřiknu a zajíkám se. Padnu na první židli. Přivřu oči, slyším svůj zběsilý dech.
V místnosti svítí jedna svíce, vedle sedí Jarý a zle na mne upírá zrak. Čeká vysvětlení, ostatně jako vždy. Položím na stůl pytel grošů. Přesune pohled na ně.
„Kde jsi to vzala?“ ptá se drsným hlasem.
Pořád ještě přivírám oči, nedokážu skrz zrychlený dech mluvit.
„Tak? Nezapírej, vím, žes byla v krčmě u Danta,“ pokračuje a jeho klid se mění ve vztek, „tak dovím se konečně, kdes to ukradla?!“ zařve.
Pohlédnu na něj úkosem a začnu litovat, že jsem se vůbec pro ty peníze tak obětovala. Jarý mne podezírá z krádeže a ty peníze jsem přitom zachránila pro jejich náležitého vlastníka. To je ale vděk! Nenávistně zkřivím obličej, chce se mi zlostí brečet. Má mě za zlodějku.
Raději nic neříkám, pusa jako by byla sešitá, rychle vyběhnu do schodů. Jen se stihne postavit. Vpadnu do své jizby, svalím se na lůžko a konečně s valnou úlevou propadnu hořkému pláči.
„Jarý, jsi pěkně nespravedlivý…“zašeptám. A usnu.

*

Proberu se docela pozdě dopoledne, ale za mé probuzení dnes nezodpovídá ani přísná ruka Jarého, ani teplé sluneční paprsky nebo ptačí zpěv z venku, ale palčivá bolest. Zakňourám a pozvednu rozcuchanou hlavu. Opatrně vytáhnu levou ruku zpod peřiny a prohlídnu si ji. Rudý šrám plný hnisu.
„Do prdele,“ ujede mi.
Ten pitomec neměl asi zrovínka čistý meč. Bolí to jako čert. Vylezu z postele a pomalu otevřu dveře. Nahoru se line vůně obědu. Cupitám dolů po dřevěných schodech. Jarý stojí čelem k plotně a něco si píská. Zřejmě ho popadla dobrá nálada, tuším.
Otočí se, když uslyší vrznutí jednoho ze schodů, a poví: „Už jsi vstala?“
Nevidím ani úsměv, ani hněv. Nechápu. Jen pociťuju točení hlavy. Sotva se držím na nohou. Zamrkám a otevřu pusu, chci něco říct, ale jen ze mne tiše vypadne: „Jarý…“ a už ležím na zemi.
Sotva rozevřu víčka, už ho vidím nad sebou. Vidím jeho smutné, ustarané oči. Oči stárnoucího muže plné citu. Tmavé vlasy propletené šedinami mu padají kolem skrání do obličeje. Vezme mne do náruče a nese mne zpět do pokoje.
„Ludmilko, co se ti stalo?“ ptá se, když sedí vedle lůžka.
Vytáhnu ruku ven. Teprve teď si všimne zanícené rány a zkrvavené košile.
„Kdo ti to udělal?“
„Nevím,“ zašeptám. „Jarý…já ty prachy neukradla. Já…“ snažím se to celé vysvětlit, ale nedá mi příležitost.
„Tiše, mlč, nevysiluj se zbytečně. Vím, co mi chceš říct,“ hladí mne po vlasech a starostlivě se usmívá, „na tom měšci byl vetkán erb pánů z Perny. Vím, že jsi ho asi někomu vzala, abys ho mohla dát mně a já bych ho vrátil, viď?“
Přikyvuju.
„Proto se ti musím omluvit… Jsem starý blázen,“ mračí se.
Je mi ho líto, chci jej pohladit, ale rychle vstává a živě říká: „Tu ránu musím ihned vyčistit a zašít, jinak bys mohla mít problémy.“
Za chvíli se vrací s vařící vodou, nožem, nití a jehlicí. Dostanu najednou strach.
„Bude to bolet?“ ptám se tiše.
S lítostí na mne pohlédne a přikývne.
Pevně stisknu víčka k sobě a zatnu zuby. Snažím se nevnímat bolest, ale nepomáhá to. Pláču a řvu. Jarého slova mne uklidňují, přesto za chvíli omdlím bolestí. Snad je to tak lepší…