HuSä

Je nádherná, jasná noc. Měsíc v úplňku, hvězd jako máku.
Jan mne ku večeru odnesl ven a přikryl mě kožešinou. Noci začínají být velmi chladné. Já ale nespím, přemýšlím o svém osudu. Čekám nejhorší, skončím na galejích, prodají mě do otroctví. Už je to měsíc, déle se se mnou jistě párat nebudou. Nabaží se mě a prodají. Je to výhodnější, než mě zabít. Tak aspoň dostanou nějaké peníze. Slyšela jsem, jak se o tom ráno bavili. Při téhle myšlence je mi do breku. Myslím na Jarého a uvědomím si, že se mi po jeho otcovské přísnosti stýská. Stýská se mi po mužských od nás, po krčmě, ale i po tom bláznovi Dantovi. Kdo ví, jestli mě ještě hledají. Myslím na Jana a na jeho upřímné a přátelské oči. On jediný z těch zrůd na mě ještě nesáhnul, nezneužil mě, neukojil své chutě v mém lůně. Je to už celý měsíc. Jizva se docela hojí, určitě bych i zkušeně zašermovala, kdybych ovšem měla čím. Můj meč pořád leží v jeskyni a práší se na něj.
Lesy kolem smutně šumí, vítr pročesává stromy a já jen tiše vzdychnu. Vedle zafrká jeden z koňů, a tak se překulím na bok.
Už ani nevím, jak chutná normální chůze, běh, pohyb. Ležím takhle několik dnů a raději nemám zájem se ani pohnout. Vše mne bolí, celé tělo mívám v jednom ohni, obzvlášť vždycky po tom, co mě jeden z těch sviňáků zprzní, vyhodí z jeskyně a nechá mě ležet venku na dešti.
Jan. Proč tu není, když takhle trpím? Proč je pryč a oni se se mnou takhle baví a provádí se mnou odporné věci? Slíbil mi přece, že se mi nic nestane. Trápím se. Všímá si toho. Ptá se mě na můj stesk a žal, jenže já už týden nepromluvila. Strachem a bolestí. Netečnost střídají záchvaty vzteku a pláče.
Chci usnout, když mne vyruší šelest u hlavy.
„Ludmilo, jen tiše. Lež,“ šeptá hlas mi známý. Je to Jan, ale netuším, co má za lubem. Vezme dýku a přetíná provazy u nohou a rukou.
„Tady máš mého koně, buď na něj hodná, brzy se pro něj vrátím. A taky tvůj meč…“ řekne a vtiskne mi můj meč do dlaně.
Nevěřícně mu civím do tváře.
„Jeď pořád tímhle směrem,“ ukáže do dálky, „k ránu budeš u svého města.“
Ještěže nevidí moje slzy, co mi stékají po tváři. Mám radost, ale raději si pospíším, aby si to ještě nerozmyslel. Naposledy na něj pohlédnu a tiše povím: „Děkuju.“
Mám nebo ne? Dilema. Políbit nebo nepolíbit na rozloučenou mého únosce i zachránce?
„Tak jeď,“ popožene mne.
Rychle nasednu na jeho koně, ještě mě drží za ruku.
„Sbohem.“
„Sbohem,“ řeknu vděčně a naše ruce se pustí.
Na nic již nečekám, ani se neohlížím a zběsile ujíždím k domovu.

*

Probudí mě první paprsky slunce, pak už se jen v dřímotě kolébám na koni, dokud nezahlédnu opevnění města. Mé milované město! Konečně! Kopnu černého hřebce do slabin, abych byla doma co nejdřív.
Vjíždím otevřenou branou na nádvoří. Při pohledu na normální běh života v našem městě se mi až zatají dech. Neváhám ani chviličku a už jedu k chatrči Jarého.
Seskočím z koně a radostně vtrhnu do domku. Uvnitř je podezřelé ticho, a tak vystupuju po schodech nahoru. Zlehka otevřu dveře Jarého pokoje. Jakmile spatřím jeho siluetu sedící u stolu, zahloubanou do psaní, vytrysknou mi slzy. Kolikrát jsem o tomhle snila, že se zase vrátím zpět, domů. Teď jsem tady.
Později si uvědomím, že kolikrát jsem brečela za poslední měsíc, tolikrát jsem nefňukala za celý svůj život.
Jarý je celý v černém. Myslí si snad, že jsem mrtvá? Tiše dojdu k němu. Jeho zrak se ke mně obrátí. Nevěří vlastním očím, když mne před sebou vidí zdravou a živou. Stojím před ním sice špinavá a ne zrovna příjemně vonící, ale ve svých věcech s mečem u pasu a s dlouhými plavými vlasy až po pas. Nezměněná.
„Ludmilo!“ Objímá mne, točí mnou ve vzduch, smějeme se oba dva.
„Chyběla jsi mi, dcerko,“ poví, když už stojím na zemi. Drží mne za ruce. „Kde jsi byla tak dlouho? Hledali jsme tě celé týdny, než jsme to vzdali. Mysleli jsme, že jsi…“ jeho tvář se zachmuří. „Je to zázrak. Utekla jsi jim? Co stalo?“
„Já ti to všechno povykládám,“ ujistím ho, „ale nejdřív se chci okoupat, převlíknout a pořádně najíst.“
„A co pivo?“ pozdvihne Jarý obočí.
Začnu se smát. „Když mi ho zaplatíš…“