HuSä

„Tak tohle je Král cest. Otevřen k východu, mocný v nitru, přes něj hrkotají vody, přes něj jezdí ženy, přes něj jezdí ženiši, nad ním odfukují býčkové. Všem vzdoroval a stavěl se jim na odpor. Tak odporuje i jedu, nákaze a zlu, které přicházejí…“
Zprava mi přiletí pohlavek. Probudím se z dřímotu a postřehnu, že monodický hlas Jarého utichl. Jaká škoda, vždy mne dokázal bez výjimek uspat.
„Ludmilo!“
Pootevřu očko. „Hm… Které přicházejí do kraje. To znám, Jarý, čteš mi to po sté.“
„To ale neznamená, že tu budeš při tom chrápat jak ožralý zbrojnoš,“ poví razantně a ještě razantněji zaklapne tlustou knihu. „Nikdy si to nezapamatuješ. Zbytečně tě to učím.“
Vstane a jako vždy, když se v něm probudí morous, mocně oddechne. Pootočím se k němu a znuděně a pomalu zpaměti vykládám věty ze stařičkého herbáře:
„Dnes je tomu tak, jako bylo kdysi. Zlo prochází krajinami a my potřebujeme léčivé rostliny, jako je jitrocel,“ přidám na temné vážnosti v hlase a ještě víc poposunu loket po stole, „který vychvalují ve všech bylinkářích, aby tomu zlu vzdorovaly. Jitrocel lze najít na polních a lučních cestách a stezkách, v příkopech a na ladem ležící půdě, prakticky na celém světě.“
Jarý se ještě obrátí ve dveřích a zavrtí hlavou: „Prakticky na celém světě… Kdes to četla? Co to plácáš?“ Chytne se za hlavu a raději rychle odejde.
„A je to tam,“ stojím si na svém. Drmolím si sice tahle slova pod nosem, ale i tak mi připadají podstatná a důležitá.
„Tohle všechno se tě snažím naučit, ať víš, co dělat, když budeš mít život na kahánku! A ty? Ty spíš!“ křičí Jarý někde dole, v kuchyňce.
„Nemůžu být přece tak chytrá jako kdejaký mastičkář!“ zařvu nakonec i já.
Za chvilku už slyším cupitání těch jeho nožek po schodech a vychytralý chlapský obličej mezi futry. Tváří se jako rádoby mudrc s naraženou hubou, co si právě úspěšně uvařil léčebný čajíček. Málem se zajíkám smíchy.
„Ty si na mě ještě ráda vzpomeneš, Ludmilo,“ pronese vážně, plačtivě. Jeho tragika je až komická.
„Jasně, až si třeba zase urazím palec o ten nový záhon nějakého plevelu, cos nahrabal přímo u dvířek do kůlny,“ dám mu jízlivou ironií za pravdu.
„To není plevel, ale kukuřice!“
„Aha,“ sesunu se zpět na židli do svého postoje spáče a podepřu si hlavu dlaní, „takže něco, co nemůžu sníst, protože s tím můžu léčit opuchliny, revma a další a další blbiny, které stejně v životě mít nebudu a ani nedostanu, protože tu v téhle chatrči shniju. A ty se mnou,“ odseknu drze.
Další políčko uštědří Jarý mému temeni a já jen nechápavě vzdychnu. Jeho ruce pak šmátrají někde v letité dřevěné truhlici. Sleduji, s jakým zanícením to všechno provádí, jak mu záleží na tom, aby mne dostatečně vytrestal. Tuším, že vytáhne nějakou příšerně tlustou knihu a budu ji muset do večera přečíst. Nakonec se stejně spletu v úsudku, protože Jarý podrží v ruce tenoučké listy založené do kraví kůže a položí je vedle mne.
„Tady jsem si psal, co jsem zažil s mými lidmi. Je tady všechno,“ přejede hřbetem ruky po srsti obalující papíry, „každá událost, každá vyhraná šarvátka, každá lidská zvěř, kterou jsme zkrotili, každé zranění a jeho následné léčení.“
Významně na něj pohlédnu. „Aji každé úmrtí?“
„Kuš!“ ožene se po mně a protočí oči v sloup. Nakonec však otevře pouzdro a začne se přehrabovat ve stránkách. Ty časem zežloutly a zavoněly starobou.
„Zkušenost tě naučí. Proto chci,“ nadechne se a lehce přivře obal z kůže. Když chce, tak to bude hrozivé, napadne mě. Hledím mu do očí, jenže on se dívá skrz mne. Jako by přemýšlel nad starými vzpomínkami. „Proto chci, aby sis to přečetla a naučila se, co a kdy pomáhá.“
Nevěřícně vyvalím bulvy. Jarý jen tiše vstane a opět je na odchodu.
„Za pár dní ti dám pár úkolů, které vyřešíš. Budeš chodit po lukách a vyřezávat kořeny ze země. Nebo polezeš na stromy, abys z nich strhnula parazitující byliny. Možná se budeš muset brodit po pas v bahně a mrazivě ledové vodě, abys konečně pochopila, že tohle není jen prachsprosté mastičkářství, ale především způsob, jak přežít.“

*

První bylina, kterou jsem kdy použila, byl pitulník. Když si mě Jarý nechal u sebe, pila jsem odvar z květů a listů této příšerně vypadající rostliny. Sbírala jsem ji s ním a sušila. Vůně bývala po nocích tak nesnesitelná a těžká, že jsem raději spávala ve stáji. Od té doby, jen co ucítím pach pitulníku, je mi zle od žaludku.
Ještě jednou prohrábnu rukou houští, jestli tady nenajdu rostlinku pitulníku. Znaveně poposednu opodál, když mé hledání nemá úspěchu, a zalistuju v papírech obalených kraví kůží.
„Pitulník… Pitul… Tady je ten hnus fialovej,“ utrousím nadávku, která se stala spíše zlozvykem. Přestože pitulník kvete žlutě, všechen hnus je pro mne prostě fialový. „Kvete na jaře. Samozřejmě, jsem blbá, na jaře.“
Takže pitulník Jarému nenajdu. Jaká čest, protože to bych ho pak musela pozvracet z toho smradu při sušení. Myslím, že má Jarý vlastně štěstí. A já ještě větší. Vstanu a obejdu houštiny. Zamířím přímo do lesa, do jehož útrob mám vysloveně zakázáno chodit. Prý kvůli uhrančivým čarodějnicím a věčně hladovým vlkům. Dětské povídačky.
I přestože mi Jarý zatím žádný úkol nezadal, nemarním čas a sbírám všechno, co kolem jen rozkvete. Samostatnost je tou poslední vlastností, která by mi chyběla. Nikdy nemíním za nikým chodit jako ovce, slepě a důvěřivě. První krok dělám z pocitu vlastního bezpečí, nikoli z nutnosti. Žít v mých očích znamená víc, než jen přežívat a čekat, až hlava sama odpadne od krku. Nikdy neodpadne sama. Někdo jí musí pomoci, jak říkává Jarý, když trestá zločince. Říkal to taky, když mi chtěl udělit lekci. Jenže teď se spíše zaměřuje na rozdávání úkolů než na hlavy. Hlavy byly ovšem méně namáhavé a tedy i přijatelnější.
„Hlavy,“ napadne mne. „Hlaváček už taky nekvete. Všechno jde na podzim do háje!“
Nálada se mi horší čím dál víc. Nic nenacházím, jen bloudím a bezmyšlenkovitě zírám do země. V tom mě zaskočí odraz slunečních paprsků z jediného místa v temném lese. Zajímá mě, oč se odráží světlo, a skloním se. Na devítilaločnatém nastříbřelém lístku se chvěje kapička rosy. Vypadá posvátně a vznešeně, skoro jako by se někdo staral o to, aby ležela klidně a netknutá na svém místě. Možná ji někdo hlídá. Nenápadně se rozhlédnu, ale v okolí pár metrů, kde lze ještě zrakem dohlédnout, neuvidím ani živé duše. Ruka mi vystřelí od těla a u krásné rostliny se zpomalí. Dostanu příšernou chuť cvrknout do listu a nechat tu kapku skutálet do vápenatého podkladu. Stačí nepostřehnutelný okamžik a do nosu mě uhodí jakýsi malý blesk, který se rozpadne na tisíce jiskřiček. Odvalím se stranou.
„Hrom, aby do toho!“ syknu vyděšeně. Opravdu je střežená, pomyslím si.
„Hrom! Hrom!“ opakuje po mně ječivý hlas dítěte. „Hrom, aby! Hrom!“
Oči se mi ještě chvilinku mlží, a tak si je pořádně promnu.
„Neřvi tak. Vždyť ohluchnu,“ šklebím se a otáčím se po dětskému hlasu. Jeho majitel kolem mě poskakuje a pořád vříská. Rukama chmatám po osobě, jenže marně. Děcko je rychlejší a odstrkuje mě od místa, kde roste květina s kapkou rosy.
„Hrom!“
„Žádnej hrom! Žádnej, rozumíš!? A nechej mě už konečně!“
„Hrom, chceš au kyti! Hrom!“ řve hlas.
Konečně se zlatavý opar před očima ztratí a já uvidím malou osůbku lamentující a pohazující drobnýma rukama. Nevypadá, ale asi bude zákeřný. Kolem zelené kamizolky mu poletují zlaté jiskřičky a nožky poskakují tak rychle, že se za ním nestačím souvisle otáčet. Dokola řve svoje nesmyslná slova a nepustí mě o krok blíž k jeho rostlině. Pro jistotu sáhnu po meči, jenže ten drží v pochvě jako přikovaný.
„Ne zbraň! Ne! Zbraň au!“ ječí skřítek a znovu kumuluje svoje blýsknutí, aby mne mohl oslepit. Naštěstí včas uskočím a dopadnu přímo k orosené kytce.
„Aaach…“ vydechne skřítek a vyvalí oči. Zastaví se a vůbec se nehne. Pro jistotu udělám to samé a pohlédnu nad sebe. Lístek se chvěje nějak víc než před chvílí a kapička rosy se kutálí tam a zpět po stříbrné čepeli.
„Kyti,“ zašeptá skřítek a stáhne úzké rty do trubičky.
„No a co?“ hlesnu.
Jenže skřítek mi nehodlá nic vysvětlovat a rukou srazí moji hlavu k zemi.
„Au, ty malá mrcho!“ vřísknu. Zavrtím se a zašklebím, vůbec jsem nečekala, že takový chvat udělá.
Skřítek pomalu vytáhne z kapsy špagátek, na kterém visí průhledné perličky, a pomaličku, polehoučku koncem šňůrky nechá kapku rosy skutálet k perličkám. To celé za účasti jeho druhé ruky na mém čele, tiskne ho silně k zemi, až bolí. Pak rychle odskočí a ukryje šňůrku s perličkami nazpátek do kapsy. Nechápavě se posadím a rukou přišlápnu celou rostlinu. Skřítek si toho ani nevšimne a nedůvěřivě si mě měří pohledem.
„Nečum!“ okřiknu ho naštvaně. „Mohl ses ke mně chovat mileji a ne mi rozbít hlavu o šutr.“
Jenže skřítek mlčí. Jeho velké oči mrkají a čekají.
S námahou se sesbírám ze země.
„Hlavy,“ špitne drobek.
„No jasně, hlava! Říká ti to něco, k sakru?“ rozezleně ze sebe strhuju jehličí zabodnuté v košili u zátylku.
„Hlavy samy neodpadnou,“ vyleze z něj věta a já se zarazím.
„Cos to řekl?“
„HLAVY!!!“ zaječí tak hlasitě, až mi zapraská v uších. Skroutím se zpět na zem a v příšerné bolesti si mnu ušní boltce.
„Aaach…“ vyhrknu trochu drsněji než skřítek dříve. „Prosím tě, nekřič už!“
„Na tebe je třeba křik, když ty tak umíněná!“ poví už klidně a usadí se do prohloubené díry v zemi obrostlé mechem.
Pochopím, že tady nepomůže zloba, natož zbraň, jelikož ta je pevně uvězněna nějakým záhadným kouzlem v pochvě a ani s ní nehnu. Tak tedy zkouším smířlivou metodu:
„Umíněná možná jsem, to jo.“
„Tak byla hodná a poslouchala mě!“ vyjekne skřítek a založí si ručky v bok.
Přikývnu na souhlas. „Dobře, budu tě poslouchat.“
„Sesyl. A ty?“
Křečovitě se držím při zemi a dívám se do jeho očí. Nejsou již tak velké, jen ostražité.
„A ty?“ zopakuje milejším tónem, vstane a popojde blíže ke mně, což mě k smrti vyděsí a stáhnu se dále do houští. Skřítka to zřejmě zaskočí a smutně se zamračí.
„Sesyl.“
„Jmenuješ se…“ pomalu ze sebe vysoukám. „Sesyl. Já Ludmila.“
Jeho kroky jsou teď pomalejší. Tentokrát neuhýbám, vypadá to, že si mě chce spřátelit.
„Ty šermířka, že?“ Vztáhne ruku k mému meči a lehce, ladným pohybem jej vytáhne.
„No,“ hlesnu, když se jeho žádostivý pohled do mě zaboří.
„Prima, prima,“ kýve hlavou Sesyl sám pro sebe a prohlíží si čepel zbraně. „Já tady bydlet a to můj les. Chápeš?“
Opřu se o lokty a stále zůstávám v polosedu. Přikývnu.
„Já mít svůj domov tam daleko, ale teď nemůžu zpátky.“
„Proč?“ zajímám se.
Sesyl na mne znovu upře nenávistný pohled a jeho hlavička se zachvěje, nosík se skrčí.
„Tam vééélký a zlý bazilišek! Nemá rád Sesyla, Sesyl ho taky nerad.“
Skřítek pochoduje okolo mne a hraje si s mečem. Moc mne nevnímá, když si ho se zájmem prohlížím. Tak měl tedy Jarý pravdu. Žijou tady stvoření, kterých bych se možná měla obávat. Jen doufám, že mě ten poblázněný trpajzlík nehodlá předhodit baziliškovi jako předkrm, napadne mne.
V tom na mě malý mužíček obrátí meč a drží jej špicí přímo u mého hrdla. Polknu.
„Já ne žádný poblázněný trpajzlík, drzoune!“ sykne a znovu mu kolem těla začnou jiskřit malé, leč zákeřné hvězdičky.
„Dobře,“ zašeptám, „omlouvám se, Sesyle. Nejsi žádnej poblázněnej trpajzlík. Máš pravdu.“
Teď mi to teprve dochází. Tohle drobné stvořeníčko ovládá telepatii a celou dobu, co jsem obcházela kraj lesa, si četlo mé myšlenky. Ani se neptá se, co tu chci. Prostě to ví.
„Ty můžeš pomoci,“ povídá a přitom nepřestane mířit mečem na mé tělo, „s tím baziliškem.“
„Já?“ povytáhnu obočí.
„Hm,“ přikývne, jeho očka zamrkají a pak zasune můj meč zpět do pochvy. „Ty.“