HuSä

Najzelenšie fóra slovenského Internetu.

Všetky časy sú v UTC + 1 hodina [ letný čas ]




Vytvoriť novú tému Odpovedať na tému  [ Počet príspevkov: 1 ] 
Autor Správa

Pútnička
Obrázok používateľa

Založený: 09.12.2008
Príspevky: 20
Body: 5
Bydlisko: Ostrov Černé republiky
Pohlavie: Žena

Neprítomný
Odpoveď s citáciou
Tiše se vezu kupeckou stezkou na hřbetě svého milého hřebce a mou zemdlenou pozornost upoutá rudá záře na obzoru. Nebe je čisté, ale v dáli nad malou vesnicí se vznáší šedý dým. Chvíli zaostřuji a nakonec se mé oči rozrušeně roztáhnou. Oheň. Pobídnu koně do cvalu, abych byla u hořící vesnice co nejdříve. Zanedlouho zahlédnu zmateně pobíhající lidi kolem valů městečka. Jejich křik nezní jen rozrušeně. Je to přímo děsivý řev, až se zachvěju. Popojedu blíž, avšak jeden z těch ubožáků na mě ječí, ať hned odjedu, jinak špatně skončím. Nechápu. Za opevněním se musí určitě něco strašného dít. Nedám na zmatené rady, které na mě křičí prchající, a rozhodně vjíždím do útrob vsi.
Na okamžik ztuhnu nad vzezřením, které se mi nabídne.
„Dobrý Bože,“ hlesnu.
Chatrče postavené ze dřeva a slámy jsou v jednom ohni. Ty, které ještě nebyly zachváceny ničivým živlem, drancují ohavné přízraky bez tváří. Šedé stíny bezcitně vraždí vše živé, co jim přijde pod zkrvavené zbraně. Nic a nikdo nemá možnost být ušetřen nelítostné smrti. Bezbranní vesničané končí na zemi s rozsekanými těly, někteří zmrzačení se ještě plazí a bolestivě úpí. Všude kolem se line puch hořících domků a těl mrtvol v nich.
Z šoku mne vytrhne až padající žena k boku mého koně. Její krev se rozprskne na mém krku a levé líci. Trhnu s sebou. Bezvládné tělo padá pod hruď koně, hlava se ještě kousek dál kutálí po udusané hlíně.
Kopnu koně do slabin a tasím meč proti vraždícím bestiím. S nekonečným křikem porážím jejich těla a bez soucitu zasazuju smrtící údery. Vraždící si mne povšimnou, protože jako jediná osoba mám tu odvahu se jim postavit. Upírají na mne své hlavy bez obličejů a vyrážejí proti mně s jediným cílem – zabít. Bráním se ze všech sil, zloba mi dodává odvahu a nevnímám bolest zasazených ran, které naštěstí nejsou příliš početné a závažné. Jeden z vraždících mne strhne dolů z koně, jenže já mu ještě ve vzduchu stihnu odetnout hlavu od trupu. Několika kotouly se dostanu z jejich dohledu, zatímco oni usmrtí mého koně a v hustém dýmu hledají, kam jsem se jim ztratila.
Zadýchaně zaběhnu za jednu z nehořících chýší a třesoucí se rukou si otřeseně stírám krev z obličeje. Ani nedovedu přemýšlet nad tím, co podniknu dále. Jen se snažím co nejrychleji ze sebe dostat ještě teplou krev. Pak nahmatám jílec meče ležícího u mých nohou a bezmyšlenkovitě zbraň pozvednu. Slyším neustálý křik a pláč, praskot padajících ohořelých trámů, dusot běhajících lidí a koní.
Zatajím dech. Kus ode mne za rozeklanou chatrčí zahlédnu sotva pětileté dítě. Je to chlapec a vzlykavě volá matku. Vyděšeně se choulí do rozpadlé stěny chýše. Ta se bortí a odhalí tak droboučkou postavičku. Vykročím k němu, jenže jeden z vraždících mne předběhne a už se nad ním napřahuje k úderu obrovským mečem. Dítě přestane vzlykat a ochromeně vzhlíží ke svému vrahovi.
Vyběhnu mu na pomoc, jenže mne zezadu uvězní mohutná paže. Snažím se vysmeknout nepříjemnému sevření, ale marně. Chvíli se ještě škubu v bezvýsledné snaze zachránit život nevinného dítěte. A pak, se slzami v očích, vidím, jak vraždící bestie zatíná zbraň do dětského tělíčka. Chlapečkova košilka se v okamžiku začne barvit rudnou krví. Strnu a obličej se mi bolestně zkřiví. Vraždící se ke mně pomalu otočí a pohlédne na mne.
„NÉ!!!“ vykřiknu.
„Ludmilo!“ zaslechnu.
Okamžitě vyletím z propocené postele. Zmatená ze tmy kolem neudělám ani krok. Ruce se mi pořád třesou, prsty se dotýkám tváře a zděšeně oddechuju. Ucítím, jak mě někdo uchopí za zápěstí a doslova strhne dlaně k tělu.
„Pusťte! Mám všude krev! Musím ji dát pryč!“ ječím a snažím se mu vytrhnout.
„Ludmilo, klid, to jsem já, Jarý,“ slyším, „neboj se, už je to pryč. Byl to jen zlý sen.“
Jarý! Neohrabaně jej obejmu a silně přitisknu k sobě.
„Pšt, celá se třeseš,“ konejší mne.
„Jarý! To…to bylo…příšerné,“ vyjeknu.
„Byl to jen sen, holčičko, jen sen.“
„Všude byla smrt, snažila jsem se zachránit to dítě,“ začnu vzlykat a přitom nepouštím Jarého z objetí, „jenže nemohla jsem… Nedokázala jsem to…“
Hrůza mne obchází a nemůžu ještě pořád uvěřit, že se mi to jenom zdálo. Vypadalo to až příliš živě. Není možné, aby to nebyla pravda!
„Uklidni se,“ poví Jarý a usadí mne na postel. Hned rozsvítí svíci, a když uvidím jeho obličej, trochu se zklidním. I tak se pořád nedokážu zbavit pocitu, že má tvář je potřísněna krví, a proto se jí neustále dotýkám.
„Uvařím ti meduňku, ta tě uklidní.“
„Ne!“ chytím jej rychle za ruku. „Nechoď teď pryč! Prosím!“
Starostlivě na mne pohlédne a sedne si vedle mě.
„Měla by ses přece jen něčeho napít, Lu.“
„Musím ti to všechno říct,“ otočím k němu hlavu, „mám hrozný strach.“
Chytí mě za ruku. „Tak mluv.“
Rty se mi chvějí a po pár větách nejsem schopná pokračovat. Byla to až příliš úděsné, než abych dokázala strašlivý sen klidně převyprávět. Nakonec mne Jarý dovede do kuchyňky a uvaří čaj. Mlčíme.

*

První lekci s obouručákem jsem absolvovala už v druhém měsíci společného života s Jarým. Obouruční meč mi sice nepřirostl k srdci jako ten jednoruční, ale bojovat s ním umím. Teď se mi ale hrozně moc chce se to s ním naučit tak, aby mě jaksepatří poslouchal. Ani nevím proč, snad pro ten zrádný pocit z minulé noci, když mne obestřela beznaděj. Jarý neprotestuje, jen mi připomíná, abych nezanedbala čtení a psaní. Jen podrážděně vrčím, ale ve skutečnosti mi je to fuk.
„Lu, poslyš, co to bylo za peníze na stole, když jsme se vrátili z cest? To nebyl tvůj měšec, že?“ ptá se ráno Jarý při tréninku, když právě odpočíváme.
No jasně, muselo to přijít. Já jsem ale hlupák! Proč jsem je neschovala? Ale může za to Černín, kdyby si ty peníze, co jsem mu dala, vzal, nemusel by se Jarý teď tak vychytrale ptát.
Našpulím pusu do úšklebku a protočím panenky.
„Nebyl. Viděl jsi ten erb na něm? Nevím, komu patří, ale našla jsem jej asi před týdnem za branou,“ blafuju jako vždy.
Jarý si uhladí vousy na bradě a zabručí jako starý medvěd. Popojdu k němu, abych si o jeho židli opřela těžký meč. Pak vytáhnu z kapsy zmíněný měšec a podám mu jej.
„Vypadá to na znak Burků,“ zamyslí se, ale pak ještě dodá: „nebo Černínských lesních pánů.“
„Černínských lesních pánů?“ opakuju po něm s nehraným zájmem a přisednu k jeho nohou.
„No ovšem! Tys nečetla spis O Černínských? Tam je celá jejich historie! Jejich příběh, jak se z mocných lesních pánů stala loupežnická vrchnost, která dodnes skličuje nejen okolí, ale daleko široko se o jejich ozbrojených nájezdech povídá. Vždyť znáš vnuka starého Černína Kolomaze,“ poví.
„Jan Černín? Jarý, Jarý, povídej mi o tom jejich úpadku, teda jak se z nich stali lapkové, prosím!“ žadoním jako malá.
Jarý těžce povzdechne, ale nakonec mne s úsměvem vezme na klín a začne: „Lapkové?! Děvenko, to nejsou ledajací lapkové! To i já s nimi pořád bojuji, neustále je hledám a pořád prohrávám. Lapka je jen potupný výraz, který na ně vůbec není šitý. Jsou to lupiči, zloději, loupežnická vrchnost. Ale jak už jsem řekl, kdysi byli docela jiní. Byli to pánové všech zalesněných luk a strání, každý strom, každý ptáček nebo srnka jim patřila a oni byli obávanými pány, kteří bránili svá území až do krve. Ten, kdo vstoupil do lesů Černínských z důvodu úkrytu před právem, nemilosrdně byl odsouzen k smrti – muž, žena, boháč, chuďas, všichni skončili stejně, pokud se chtěli skrýt v temnotách hlubokých lesů, které obývali a střežili jako oko v hlavě tito páni. Dokonce i králova moc byla na ně krátká a sám král se vždy snažil s Černínskými být zadobře. Nežili v žádných hradech na úpatí hor, neměli ani zámky nebo velká sídla. Nežili nikdy ve větším než malém počtu. Pět, a víc ani noha! To vždy říkali o svých klanech a také je toto rčení stále na jejich erbu. Dívej,“ ukáže na pět hvězd v horní polovině tmavého erbu, „pět hvězdic na černém nebi v samotách temných lesů,“ sjede malinko prstem pod pětici hvězd a ukáže na strom vyšitý v dolní části erbu.
„Tak kde tedy žili, vychovávali děti, konali svoje panské povinnosti?“ ptám se dál.
Jarý mi vrátí měšec a odpoví: „Svoje obydlí si budovali do skal v horách. Po několik pokolení budovali tyto tajné skrýše. Nikdo nikdy žádnou neviděl. Kdo nějakou hledal, nenašel. Píše se, že jejich domovy ve skalách chránily kouzelné rostliny. Jenže tomu jsem nikdy nevěřil. Byli to obyčejní lidé, jako my, ne čarodějové. V čem ale vynikali, byl šerm, schopnost být nenápadný a skrývat se, uměli být tak mrštní, že je nemohl nikdo v rychlosti překonat. K tomu vedli i své děti. Byli vždy spravedliví, avšak někdy až nemilosrdní. To jim vyčítalo mnoho lidí. Zbloudilá noha v jejich lesích nebyla pochopena, někdy ji ani na svobodu nepropustili.“
Zahledím se do jeho očí. „Oni zabíjeli lidi?“ řeknu dychtivě.
„Možná,“ pokrčí Jarý rameny, „to nikdo neví. Nikdy pak takoví, co padli do zajetí Černínských lesních pánů, nebyli už znovu viděni.“
„A co se s Černínskými teda stalo? Proč jejich sláva pominula?“
„Lidská nenasytnost a touha po moci zničí i po staletí budované království. Rozpad jejich panství a úpadek začal asi před půl druhým stoletím, kdy došlo ve vlastních řadách k válce. Příslušníci tohoto významného rodu si začali obapolně plenit území, až nakonec nezbylo nic z jejich blyštivých sklaních síní. Hlavní agresoři se navzájem pozabíjeli a zbytek, ta drobná hrstka posledních šlechticů Černínských, neměla už sílu obnovit slávu, a proto se rozhodla využít lesy jako strategické místo, kde by mohla přijít snadno k bohatství ne příliš poctivou cestou. Své výborné dovednosti Černínští využili ve prospěch úspěšného loupení a krádeží. Tak se to s nimi táhne až do dnes, jen jejich řady se notně úží a zachování rodu je pro ně v těchto dobách téměř nadlidský výkon.“
„Myslíš, že jsou odsouzeni k záhubě?“
„Myslím, že každý má možnost přežít,“ usměje se Jarý a povstane. „Tak dost žvanění, už sis odpočinula dosyta. Vždyť si to celé můžeš přečíst ve spisech. A ty přece víš, kde je hledat.“
Mrzutě se ušklíbnu a popadnu meč.

*

„Jarý!!!“
Můj výkřik musel probudit snad celé město. Už je to tu zase. Další noc, kterou nedospím kvůli hrůzným snům. Sice si začínám zvykat na sny plné krve a násilí, ale i tak mě vždy pořádně vyděsí. Jenže tentokrát je to ještě horší. Viděla jsem smrt Jarého a celé družiny. Jarý hned přiběhne a konejší mne. Okamžitě ho popadnu za ruku a nepouštím.
„Jarý! Zdálo se mi, žes zemřel i s tvými lidmi! Prosím tě, nevím, co to má znamenat, ale bojím se, aby se tyhle sny nenaplnily. Dej na sebe pozor!“ šeptám vyděšeně.
Pohladí mne po hlavě. „Byl to přece jen sen, ty nic neznamenají.“
„Jenže,“ pohlédnu mu do očí, „takové sny nemám pořád. Jen od určitě doby a jsou až příliš živé a čím dál horší.“
Jarého pohled nabírá na vážnosti a přitom si mne prohlíží.
„Od kdy máš takové sny?“
Zachvěju se a při tom nahmatám Sesylův prsten na své ruce. „Od chvíle, kdy nosím tenhle prsten.“
Jarý drží mou ruku a prohlíží si drobný klenot. Ten se ve světle svíčky nádherně blyští.
„Odkud ho máš?“ ptá se můj mistr a vzhlédne.
„Pamatuješ, jak jsem byla v tom lese na jihu a sbírala byliny. Říká se, že tam straší.“
Jarý mlčenlivě přikývne.
„Tak tam jsem potkala lesního skřítka. Jmenuje se Sesyl a to on mi dal všechny ty květiny jako odměnu za to, že jsem zabila baziliška žijícího v jeho příbytku. Ošetřil mi rány a dal mi…“
Odmlčím se. Jarý naslouchá a vyčkává.
„Dal mi tento prstýnek.“
„Od té doby, co ho máš na ruce, se ti tedy zdají tyhle sny?“ zeptá se.
Pokývám hlavou. „Hm, jo. Sice mi Sesyl tvrdil, že mi ten prsten jednou pomůže, ale nezmiňoval se, že by mi měl nosit strašné sny.“
Jarý vstane a projde se po místnosti. „Říkal jsem ti, abys tam nechodila.“
Hledím na něj. Otočí se na mne.
„Teď už je to ale jedno. Stalo se a ty teď musíš vědět, co je to za prsten.“
„Vím, že perlička v něm je vlastně kapka lesní rosy. Jen netuším, co by v tom mělo být za čáry.“
Jarý se škrábe ve vousech. „Ty sny něco znamenají. Předpovídají budoucnost, něco, co má přijít a stane se.“
Naběhne mi husina. „To snad ne! Zemřel jsi v jednom z nich.“
„Možná je to dar, šance, kterou nesmíš promarnit. Mohla bys tuto budoucnost změnit.“
„Ale jak mám vědět, kdy to přijde? A jak to celé změnit?“
Cítím se bezradně. I kdybych to všechno věděla, netuším, jestli bych se s takovým osudem dokázala poprat a vítězit nad ním.
„Sny ti ukazují skutečnost, která nastane, když nijak nezasáhneš,“ poví Jarý.
„Osud?“ hlesnu.
Nejistě přikývne. Zíráme na sebe a já si připadám, jako by si ze mě někdo chtěl někdo trapně vystřelit. Není to vtipné, všechno je teď jiné, v mém životě nastává více strachu a obav z budoucnosti. Lepší je nevědět, co člověka čeká. Na chvíli prokleju den, kdy jsem poznala skřítka Sesyla. Nakonec ale změním úsudek, vždyť tak jest psáno v knihách osudu, jak říká Jarý. Nikdy nelituj toho, co jsi udělala, lituj pouze toho, cos neudělala.
„Ale jak změnit osud? Jde to vůbec?“ zeptám se.
„Osud je cesta, kterou volíš. Volíš si cesty na pomyslných křižovatkách života a vybíráš si sama, kudy budou tvé kroky směřovat.“
Popojde blíže svícnu a sfoukne plamínek. Pohltí náš šero.
„Pokud ale nechceš, aby se ti tyhle sny zdály, a nepřeješ si znát možnou budoucnost, dám ti radu. Svlékni prsten a nos jej na řetízku. Tak by ti už neměl přivodit sny, které tě skličují po nocích.“
Ještě se zastaví na prahu.
„Lu, nechci, abys mi zachraňovala život, pokud se někdy tvé sny vyplní. Dělej jen to, co bude v tvé vůli a čemu chceš věřit. Nebudu ti zazlívat žádný krok v tvém životě.“
„Jarý, přece víš, že bych…“ povím chvějícím se hlasem, jenže Jarý mi skočí do řeči.
„Dobrou noc, Lu, dobrou noc.“
Tiše přivře dveře a já jen povzdychnu. Přece ví, že ho miluju a udělám vše pro to, abych o něj nepřišla. Svléknu prsten z prsteníčku a ještě okamžik si s ním hraju v dlaních. Pak jej navleču na řetízek z malé šperkovnice a ten si zapnu kolem krku. Pár minut sedím v temnu před zrcadlem a beze slov na sebe hledím. Přemýšlím, zda dělám dobře, když už nechci více vídat sny o budoucnu, jestli přece jen nezahazuju příležitost, jak vše změnit k lepšímu a vyhnout se tak strasti a bolu. Nakonec přece jen uznám, že věštby nejsou nic pro mne a bude se mi lépe dýchat, když nebudu znát ony pomyslné křižovatky osudu. Jestli přijdou, tak je prostě budu řešit až pak.

_________________
Jsem na dně, konečně se mám od čeho odrazit...


Hore
 Profil  
Zobraziť príspevky za obdobie posledných:  Usporiadať podľa  
Vytvoriť novú tému Odpovedať na tému  [ Počet príspevkov: 1 ] 

Všetky časy sú v UTC + 1 hodina [ letný čas ]


Kto je prítomný

Ľudia sediaci pri tomto stole: Žiadny registrovaný používateľ a 13 hostí.


Nemôžete zakladať nové témy pri tomto stole
Nemôžete odpovedať na témy pri tomto stole
Nemôžete upravovať svoje príspevky pri tomto stole
Nemôžete mazať svoje príspevky pri tomto stole

Hľadať:
Skočiť na:  
cron
Little spaceships
Powered by phpBB © 2000, 2002, 2005, 2007 phpBB Group
Karma MOD © 2007, 2009 m157y, modifications © 2010 Annun