HuSä

(do domácího baru vzali novou servírku)

Neměla jméno a tak jí začali říkat paní Luna. Nejvyšší muži stoupali na špičky, aby alespoň zahlédli lesk jejích očí. S vlasy bělejšími než pěna u paty bouřícího vodopádu kráčela netečně ulicemi města. Nesla se jako lidská plachetnice, která nepoznala nepříznivý vítr. Kudy prošla, zůstávaly ve sněhu namísto šlépějí třpytivé jiskřičky. Snad malé hvězdy.
S tváří hodnou nesmrtelných, v splývavém kabátu šitého z ranních zbytků noci, stávala vprostřed náměstí pod kostelní věží. Každý den s košíkem čerstvých jahod sladších než med divokých včel. Obklopena dětmi chudých hleděla vzhůru a zvoník pokaždé jakoby se bál udeřit poledne. Slunce chodilo spát den za dnem stále méně ochotně. Říkali, že jednou zapomene jít spát docela.

dobre ty

stale ma ohurujes svojou slovnou zasobou a schopnostou tvorit dokonale vety

veľmi pekné

čo ja viem.....nič moc.