Chtít žít...

JuK-i · Daitenshi

Chtít žít...

Bylo již ráno a přes díru ve stanu, pronikali paprsky, teď nikdy nevycházejícího slunce, na mou tvář. Stahoval sem si kožené provázky na loketních chráničích a přemyslel jestli se dožiju krvavého stmívaní. S hlavou v dlaních sem nehybně sedel a poslouchal ruch probouzejícího se táboru. Tolik hluku, tolik hlasu… Kolik z nich zítra již neuslyším? Budu to i já? Sevřel sem svůj meč až příliš pevně v ruce. Chci vůbec žít? Nebo chci už jít za tebou? Bojovalo tu o slunečné hodiny tisíce lidi a umíralo jich denně několik stovek, a já se hloupě cítil zodpovědný za každý jejich nádech a přitom...

Přitom, jediná otázka, která tížila mou mysl v tohle brzké ráno byla...
Tančila bys… tančila bys se mnou, kdybych tě požádal o tanec. Nebo bys zas utekla a tentokrát by ses ani neohlédla zpět?
Plakala bys… kdyby si mě teď viděla kráčet vstříc smrti? Chtěla bys, zachránit i něco víc než mou duši?

Chvěla by ses touhou... neodtáhla se… Kdybych se dotkl tvých rudých rtů? Nebo, by si svým smíchem zasadila nůž do mého srdce. V zoufalství jsem zaklonil hlavu a vzhlížel na nebesa, která už tolik měsíců neviděli ohnivý kotouč slunce. Tak, prosím! Řekni mi to...

Na tvář jsem si nasadil přilbu, na zádech cítil svůj lehký štít, při uchu jsem slyšel dech svého koně a s prázdným pohledem hleděl na bojové pole. Na zemi se váleli zástavy různých králů. Živých, mrtvých, skomírajících. Bojujících o možnost vládnout slunci, stejně jako já. Paprsky toho, kvůli čemu tu každý byl, se jemně chvěli nad horizontem a tiše prosili, aby je někdo konečně propustil ven. Muži, už tiše stali ve formaci a čekali na mé rozkazy. Rozkazy smrti. Věděl jsem, co chtějí v, co doufají. Chtěli konečně dobýt slunečné hodiny, chtěly konečně vystavit tvář slunci, chtěly ležet v objetí rodiny. Chtěli se vrátit domu. Pokřiveně jsem se usmál a jemně pobídl svého koně. Já, už sem se neměl kam vrátit. Byl jsem mrtvý. Srdce mi zemřelo s tebou. Jediný život sem cítil, když jsem ho bral jiným. Na ničem už nezaleželo. Chtěl jsem jedinou věc a doufal v druhou. Vrátit slunce na jeho místo a zahořet v jeho svitě. Pak bych byl s tebou… nebo?

Zemřela bys, za toho koho miluješ? Ptal jsem se v duchu a rychlým cvalem se pouštěl do boje.
Drž mě prosím v náruči… Zaseknul jsem svůj meč do něčí hrudě a tvář mi pokropili první kapky krvavého děstě, dnešní bouře mečů.

Přísahala bys, předenou, před knězem, před světem? Přísahala bys, že budeš navždy moje, nebo? Mocné ruce mě stáhli z koně. Náraz na zem mi vyrazil dech. Ostré kopí mě jen těsně minulo. Překulil jsem se a proťal nepříteli šlachy na noze. Skácel se k zemi, vedle mě. Z milosti jsem mu dal rychlou ránu do srdce.

Tak dostal bych tvé ano a nebo, by jsi mi dala stejnou? Vzal jsem jeho kopí a vrhnul ho do běžícího koně kolem. Zbláznil jsem se? Je mi to jedno. Kdybys mi řekla své ano. Byla bys tu, se mnou, dnes, zítra, v téhle nekonečné noci.

Prodíral jsem se mrtvými těly a do očí mi již svítili paprsky umírajícího slunce. Křičeli na mě. Hrdino! Ale já chtěl byt jen tým tvým. Slíbal bych z tvé tváře všechny slzy. Vedle tebe bych vždy pevně stal, do dne, kdyby mě Hádes chtěl obrát i o poslední dech. No já bych ho schoval a v posledním políbení i ten dal jenom tobě.

Slyšel jsem svištět šíp. Cítil jsem ostrou bolest v hrudi. Všude je křik a já ležel na zemi. Nikdo mě mezi mrtvými těly neviděl. O Die, já jak tě toužím obejmout. Jsem v tělech až po uši. Umírám… A... Je mi to jedno. Dneska v noci budu s tebou na Elysejských polích.
Cítím chlad a jemné objetí...

Svět kolem mě začíná tmavnout a je to něco víc, než jen slunce, o které jsem se tu bil. A pak.... tma a ticho. Ticho, ve kterém slyším rychle kroky. S těží otevřu oči a pochybuju, že jsem porad v Řecku. Přichází ke mně nějaký tvor. Místo tváře má jen holou lebku, z očí mu lezou červi a já začínám mít pocit, že pro mě není ani kousek ráje.
„Teď jsi jen můj!“ slyším syčet jeho jedovatý hlas. Chci nahmatat svoji zbraň, no nemůžu pohnout ani brvou. Tahle nemohoucnost a vědomí, že seš mi tak na veky vzdálená, mě mučí víc než všech devět pekelných obručí.

Tak takhle to skončí?

Natahuje ke mně svoji napolo shnitou rukou a já nemůžu ucuknout. No něco se semnou děje. Cítím děsnou bolest. Mám znovu potřebu dýchat a...

Otvírám oči a vidím ty tvoje. Ne! Oni neměli tak smaragdový jas. Cítím, jak se něčí rty ode mě odlepili a konečně vidím její celou tvář.

Úzký noc, smetanová kůže, rty bledě růžové až bych řekl, že byly téměř bílé, vlasy černé jako havraní křídla. A její oči! Tak živé, sytě zelené, vyděšené.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se tiše a následně vyjekl bolestivě. No dívka místo odpovědi, rozhlédla se po planině. Nedaleko ozvali se hlasy, které volali mé jméno. Zachrčel jsem a to jsem, neměl. Vojáci se ke mně hnali a neznáma dívka, okamžitě zmizela vdáli.

„Můj králi, můj králi,“ křičeli slová, desítky mužů, když mě na štíty brali.
Chci vůbec žít? položil jsem si tutéž otázku co ráno.

„Myslím… ne, říkám ANO!“