Prosím, pustite si k tomu tú pesničku. Ď.
Byla tam, přesně jak slíbila. Celá v bílém. Bledá v tváři. Klidný úsměv. Byla tam, pod křížem s Ježíšem a kradla dech.
Nejedno srce člověka poskočilo, když ji spatřilo, jako kdyby zapomnělo, jak správně má bít. Je možné, aby se upírovi
třásla kolena? Rozhlédl jsem se kostelem.
Tchánová tvář, bezvýrazná maska. Ani jedna slza či vráska. Jak socha kamenná. Kněz zvednul své ruce. Tchýně spustila
svůj hlasitý pláč a jako chór, v něm pokračoval každý druhý, třetí. Svatý člověk před náma, říkal ta svá svatá slova nezvratná.
Je... možné... aby upírovi v žilách tuhla krev?
Skrz barevné sklo pronikali paprsky světla a hladili ji tvář. Kněží zmlknul. Všichni vstali. Nastalo děsivé ticho. Ani vítr,
ani ptáci, ani hudba, která do teď hrála v pozadí. Žádná zbloudila myšlenka, o kterou bych se mohl opřít. Byla tam.
Celá v bílém, jak princezna z pohádek, čekající na svůj polibek. A já stál, hned vedle ní, rytíř v černém brnění. Kněz pronesl
svá slova poslední a významně na mě pohlédl.
Ne, nemůžu! Ne, nežádejte to po mně. Tohle nedokážu. Tohle je nad moje síly.
Na zádech jsem ucítil teplou ruku. Na rameni ledovou jak smrt. Nevím, co bylo, horší. Bratrův vážný výraz a povzbudivé kývnutí hlavou,
nebo Jeho pohled. Každý stál na svém místě. Všichni čekali jen na mě.
Ne, já nemůžu. Nejsem žádný princ z pohádek.
Nemám žádný polibek, slibující šťastný konec a tak dál...Cítil jsem všechny ty pohledy a jejich vůli. No dřív, než jsem stihnul něco namítnout. Vykročil mým směrem ON a zakroutil nad celým
shromážděním hlavou.
„Společně?“ zeptal se.
„Společně.“
Každý z nás, z jedné strany, jak osobní stráž. Byli jsme její poslední čestná stráž.
Vzájemný pohled, společný pohyb.
Jeden krok a pak druhý.
Rakev na ramenou, svět pro nás nemohl mít, větší tíhy.
Byla tam.
Celá v bílem.
Přišla…
Amen.