Napísané z pamäti po skoro roku, po stretnuti s bývalou rybou z jaskyne:
Život - Svět, je někdy, jako večerní návštěva neznámého baru.
Balancovat na vysoké židli, s úsměvem žádat otrlou obsluhu o drink, o který v skutečnosti nemáme zájem, jen proto, aby, jsme s neupřímným nadšením dokázali lidem kolem sebe říct - ano nebo ne.
To, co teď cítíme, ta neotřelá pachuť, co se nám nepříjemně lepí na patro je otázka: Proč?
To jsme tak hloupý, tak… tak prázdný, tak nejistý? Tak pln strachu radši mít něco, nežli nic a co nejlíp… mít toho víc a víc. Proč?!
A proč se to k čertu děje tak často? Proč se to stává věkem spíš pravidlem nežli výjimkou, dyť se stářím má přijít moudrost, nebo se snad pletu?
Proč člověk, to zvíře, sám sebe nazývajíc, evolučním prorokem-pokrokem, strachu říká pane a sám sebe dělá otrokem?
Nač máme tedy stále schopnost, procítit soucit, když se soucitu bojíme? Nač pořád vlastnit morální kompas, když chybí mu střelka?
Jsme jako ta ryba v jeskyni. Ztrácíme své oči, své barvy, ztrácíme své lidství.
A ve jménu čeho?
Slobodné vůle?
Ne, tam jsme nadšení změnili v památku na hloupost.
Proč tu tedy zůstalo proč…
Nevím.
Možná proto, že míra našeho masochizmu nemá hranic.
Možná proto, je stále těžší a těžší, stát se člověkem.
môj originál, o ktorý som myslela, že som prišla, keď sa môj starý noťas rozhodol zrušiť svoju existenciu, a dnes som ho šťastnou náhodou našla na usb-čku pri kopírovaní filmu. Originál verzia triple drable v spoilery. Smutné je, že je to dôkaz toho, že prichádzam o svoju najprotivnejšiu a najlepšiu vlastnosť - Sloniu pamäť. Prehľadávať staré usb-čka je, ako cucať horko-sladkú pilulku.
Spoiler! :
A keď už som v éteru... Čau Cica
, presne ty... ta košicko-bratislavská
