HuSä

Bojiště! Jak jsou si většinou podobná. Křik bojujících i šílené vytí skřetů se mísí s třeskotem zbraní a štítů. Zpěv kouzelníků a kněží však překrývá zvuky bitvy, aby byl vzápětí přehlušen mocným zařváním zraněného balroga. Krev se mísí s potem a stéká po tělech žijících i mrtvých, bitva je tak zuřivá že některé louže krve se již spojily a bojovníci tak místy stojí v obrovských rudých bahnitých jezerech. Král pozoruje bitvu společně se svým štábem z vrcholku kopce. Mrak prachu zvířeného na počátku bitvy se spojil s jemným popílkem a zabraňuje tak královi přesné pozorování bitvy. Poslové, stejně jako válečníci pokrytí prachem tiše čekají na velekrálovi pokyny. Jeho tvář je zachmuřená. Jeho vojska elfů a lidí zatím vzdorují obrovské přesile, ale král přesto vidí, že tomu tak nemůže být dlouho. Stvoření plamene a skřeti z černých jam Angbandu pomalu a za cenu obrovských ztrát prolamují obranou linii oslabených spojenců. Kdo by čekal že Temný pán po staletí ticha udeří takovou mocí, že i plameny budou poslouchat jeho vůli a sežehnou první linii obrany. Přesto díky nespornému hrdinství a bojovým dovednostem linie drží. Praporec se silmarily stále vzdorně stojí, stále zářící v této temné hodině.

Je to zbytečné, pomyslí si velekrál. Tolik mrtvých, kdo nahradí mrtvé sličného lidu, kolik z nich se nevrátí k Valar? Taková odvaha, takové schopnosti a stejně jsou zbytečné. Vždyť až obrana padne, kdo zabrání Morgothovi zničit poslední výspy civilizace a vyvraždit naší rasu. Na koho budou pohlížet hvězdy. Velekrálovu pozornost teď upoutal mocný bojovník. Elf v brnění podobném jako mám já pomyslí si král, přesto snad v mém obličeji není tolik vidět píchy. Maegros, syn mého šíleného bratra. Zbroj elfího prince je pokrytá krví, bahnem a popelem. Zpocené vlasy se mu přilepily k tváři a válečníkův výraz, ve kterém aroganci nahradily únava a snad i zděšení je stále pln odhodlání. Krev stékající mu do očí z rány na hlavě si Maegros setřel prudkým až netrpělivým pohybem ruky. Nemít helmu, byl by elf už po smrti.„Můj pane“, zvolá Maegros, „povolejte zálohy, tento tlak už nemůžeme vydržet“! Král se na Maegrose podívá, hlavou mu prolítne myšlenka že už je stejně všechno jedno. Pak se ale podívá na vojáky, skvělé válečníky, svojí osobní stráž a vydává jednoduchý pokyn. Všichni do boje. Válečníci si začnou svlékat pláště, které je kryly před přízní i nepřízní počasí a přivazovat si je k sedlu válečných koní. Kápě nahrazují přilbice s křídly. Mágové mezi bojovníky si připravují bojová kouzla, která podporují jejich schopnosti, nebo mohou zasít zmatek a zkázu mezi nepřáteli. Fingolfin požehná své osobní stráži a pošle ji do bitvy. Sám však zatím zůstává se svým pobočníkem a několika posly na kopci. Já se nebojím, ani smrti ani boje, říká si pro sebe, pozorujíc své rytíře jak v šípové formaci prorážejí linii skřetů k několika desítkám obklíčených bojovníků. Jednotka se přeskupí a prorazí si cestu zpět k hlavní linii obránců. Fingolfin je potěšen ukázkou dovednosti svých vojáků. Ale k jeho posledním zálohám se blíží balrog a drak a začíná nerovný boj. Zoufalý král skoro slyší křik svých přátel a bojovníků umírajících v dračím plameni. Z poslední zálohy za chvíli zůstanou jen zkroucená a zuhelnatělá těla.
Tak to je, poslední den elfí rasy na Ardě. Mé myšlenky jsou jasné. Ale Melkor se nesmí dožít dne, kdy elfové padnou. To nedovolím! Slova zaklínadla mi sami plynou na rty, má kůže se stává kamennou. Niraleh je samozřejmě zná. Pobočníku, doufám že budeš překvapený co udělám za chvilku a nezabráníš mi v tom, mysli si třeba, že se chystám pomoci svým válečníků. Těm ale pomoci už nejde. Už jenom aby se tamta jednotka skřetů pohnula správným směrem…

…ano…

… teď!

Pobídnu koně, který okamžitě vyráží tryskem vstříc nepříteli. Zaduji na svůj roh a připravuji si další kouzlo. Slyším zoufalý křik mladého Niraleha, ale okamžik překvapení my vynesl dostatečný náskok a můj pobočník ví, že už mě nedohoní. Sám má starosti, neboť záškodnická skupinky skřetů se právě dostala na jeho stanoviště. To zahlédnu jen koutkem oka, ale už se blíží linie skřetů. Ti se smějí a ukazují si na mě prstem. Někteří si i ťukají na čelo. Také já na ně ukážu prstem a ohnivá koule míří směrem k nim, v okamžiku exploduje a roztrhaná a spálená těla skřetů létají všude okol. Ti ostatní trochu ucouvnou. Jediným pohybem levou rukou si strhávám plášť. Skřeti jsou oslepeni světlem z mé zbroje a štítu. Přes zářivé stříbrnou kroužkovou zbroj z mithrillu mám několik plátů ze stejného kovu, který funguje jako zrcadlo. Navíc na varkoči mám vyšity kouzelnou nití hvězdy zářící v temnotě noci. Ani nemusím založit kopí. Skřeti odlétávají od mého obrněného koně jako piliny od hoblíku. Až teď kopí, dolů, Jeskynní obr se rozmáchnul kyjem, ale kopí ho prorazilo skrz na skrz. Kopí ale musím pustit, odkládám i štít a tasím svůj těžký meč. Sesílám na Nahara další zaklínadlo. Několik ran se odrazilo od mé zbroje a já se musím chránit. V okamžiku nás obklopují modré plameny a každý kdo se přiblíží zase rychle utíká a snaží se uhasit oheň, který na něj přeskočil. Postupuji rychle dál, první linii skřetů už mám za sebou a teď už jenom čekám na dalšího protivníka. TO je ale protivník nejmocnější. Stvořený z plamenů samého jádra země a naplnění Morgothovou nenávistí se mi ale postavil balrog. Rychle se k němu blížím. Šlehne svým plamenným bičem, jeho prameny se obtočí mému koni okolo krku, šílené zaržání, balrog trhne rukou a kůň se kácí k zemi. Naštěstí jsem měl čas reagovat, odrážím se a v kotoulu přistávám a hned se zvedám na nohy. Jedno kouzlo a čepel mého meče se ztrojí. Jsem obklopen skupinou skřetů, balrog se ke mně ale rychle blíží zabíjíc i své vlastní bojovníky. Chvilku si se skřety hraji. Není to žádné umění jen řezničina. Široké seky trojnásobnou čepelí mi drží skřety od těla, zatímco připravuji další útočné kouzlo. Hotovo. Objímám si tělo rukama a z mého těla najednou vyrazí energetická vlna, která drtí a rozhazuje skřety široko daleko. I Balrog je zasažen a otřesen. Využívám toho, rozebíhám se proti němu.. snaží se mě trefit bičem ale já mu naráz odseknu bič i se zápěstím. Balrog šíleně řve a já cítím jak se mi v žáru v jeho blízkosti začíná žhnout i oblečení. Žár je obrovský, ale já přiskakuji blíž a zasadím mu ránu do hrudi. Jenže balrog není normální protivník. Je to démon stvořený z plamene. Nelidskou rychlostí na mě útočí a jen tak tak stačím vykrývat mocné rány zuřivého démona. Nemám čas útočit, jen ustupuji a bráním se. Vykrytí vlevo, vpravo, další úder mi vede nepřítel na hlavu, úder je tak silný, že mě sráží na kolena, ale já se naštěstí stačím pozvednout. Mechanicky kryji všechny údery a snažím se vymyslet jak na něj. Je z plamene…vykrytí šikmého seku se spodu na horu…..chce to na něj vodu,…..úkrok vlevo a snaha o vlastní úder………kde vezmu ale tady na této spálené pláni vodu………..riposta, jejíž konec se mi ale nepovedlo dotáhnout……….mám to! Jenže nápad mě málem stojí život, malá nepozornost a balrog mě zasahuje, naštěstí obrané kouzlo ještě drží a tak mě úder sráží stranou, krátké vzdálenosti od plamenné postavy využívám k seslání kouzla. Kužel ledu míří na mého protivníka. Žárem se sice rozpouští ale voda hasí část plamenů, balrog se svíjí šílenou bolestí jakou ještě nezažil. Mám čas se přiblížit. Přesekávám mu pravou nohu, balrog zaklekne. Na malinkou chvilku zachytím jeho pohled a vidím strach a pak zase nenávist, spalující nenávist, která otřese mojí sebedůvěrou. Ztrojený meč už ale opisuje svůj oblouk a zasekává se do krku. Rána pokračuje a za chvilku už hlava démona leží v prachu. Mám čas si trochu vydechnout, neboť se ke mně blíží jednotka jezdců na vrrcích. Sesílám na sebe další obranné kouzlo, už poslední a lehce rozkročený čekám, až se přiblíží. Čtveřice skřetů na svých jezdeckých bestiích se na mě řítí. Skřeti i vrrci vyjí a mávají svými těžkými zbraněmi. Postavím se bokem k vedoucímu jezdci tak že na mě musí útočit přes ruku a s mečem pozdviženým za hlavou jsem vyčkával. Všechno je to otázkou okamžiku. Rychlý sek, ze kterého přecházím do kotrmelce, zrůdný vlk vybočí a překulí se přes hlavu a svého jezdce, ze kterého vymáčkává život. Tělo vrrka ve svém pohybu sráží i další dvojici, zvíře zakoplo o umírající tělo a vyhodí svého jezdce ze sedla. Ten dopadává na zem s ošklivým zapraštěním a přestává se hýbat. Vrrk zaútočí, ale sám se nabodává na Ringil. Už to je jen dva na jednoho. Ale výhodnou pozici skřetů rychle vyrovnávám, když dalšího vrrka zasahuji kouzlem, které ho provrtává skrz na skrz. Jezdec se musí z pod mrtvého těla vymotat. Poslední jezdec se přibližuje pomalu a dává si pozor aby se ke mně blížil vždy ze své ozbrojené strany. Vyměňujeme si několik úderů, které ale nikomu z nás neposkytly možnost protivníka zasáhnout. Vrrk se mě pokouší pokousat, ale mě se vede včas uskočit od jeho zapáchající tlamy. Manévrování nás donáší až k místu, kde leží skolený vedoucí jezdec. Najednou jsem si povšiml kopí, které leží volně na zemi, když vypadlo umírajícímu skřetovi z rukou. Čekámaž se skřet přiblíží, beru kopí a využívám hybnosti svého protivníka ke svému vlastnímu vítězství. Síla úderu je taková, že kopí projíždí útrobami vlka takovou rychlostí a takovou razancí, že vůbec nestačím zbraň pustit a uhnout. Umírající vrrk mě sráží na zem a vláčí mě chvilku pod sebou. Naštěstí se kopí nezlomí a jeho špička vyráží vrrkovi ze zad kde proráží břicho jezdce. Když se konečně zpod stvůry vyhrabu, nacházím další dvě stojící postavy. Kousek ode mě se na malém ostrůvky trávy popásá můj oř Narah s ošklivou popáleninou na krku a na mém meči Ringilu stojí poslední žijící jezdec. Bohužel, on svůj meč má v ruce. Nechutně se směje a prská, jednou rukou se plácá po stehně, nevím co tím chce říct, jeho úsměv mu ale rychle tuhne. Doslova. Další útočné kouzlo a svaly nechutného skřeta tuhnou a on se nemůže hýbat. Jeho vyděšená prasečí očka mě pozorují, přestože jeho tvář je pořád staženo do nechutného šklebu. Teď už jenom chrčí. Pomalu jdu k němu, zvedám meč a vražím mu ho do břicha, velice zblízka se dívám na jeho setkání se smrtí. Čistím meč v trávě, popocházím ke svému koni a pomocí zaklínadla mu léčím ránu na krku. Skáču do sedla a vyrážím na cestu směrem k Angbandu, jehož bránu už mám na dohled. Zpoza zatáčky vystupuje další legie skřetů. Hrdě se jim postavím a duji na svůj roh, skřetové se v okamžiku rozprchávají, Narah cítící sílu okamžiku a vykročuje slavnostním krokem. Celé jednotky skřetů my uhýbají z cesty obávajíc se moci mého národa. Až jsem přišel před bránu. Opět využívám hlasu svého rohu a vyzívám Morgotha. Nazývám ho zrádcem. Chvilku posečkám a když se nic neděje, zaduji podruhé, nyní přidávám další urážky a nazívám Morgotha zbabělcem. Pomalu mě začíná ovládat hněv a pohrdání ustrašeným bohem. Zaduji potřetí a znovu Morgotha nazívám zbabělcem. Ozývá se zaskřípení a mohutná brána se otevřela. Seskakuji z Naraha, od sedla odepínám zavěšený štít a tasím Ringil očekávajíc co příjde. Objevuje se obří postava, svírající obrovské válečné kladivo. Jenom to kladivo je dvakrát větší než já. Svému protivníkovi dosahuji tak ke kolenům.

A jak to bylo dál - všichni víte a když ne dozvíte se v pokračování