Však je tu příjemně za starym dubovym stolem. Sedáme tu, banda štamgastů, někdo každý den, někdo přijede z daleka, že si dá jedno a zdrží se pak týden. Jednoho zdravíš setkánim očí a je ti jasný, že po tý době si dáte pořádně do nosu a těch prázných korbelů na stole bude nad ránem nepočítaně. Druhýho podánim ruky, přiťuknutim a dál se nebavíte. Na třetího jen zamáváš přes taneční parket
(Annun? Máme vlastně taneční parket?) a i když jste sami dva, sedíte každý u svýho stolu a přece je vám dobře, že nejste v hostinci sami. Jen vývěsní štít už nehlásí U starého elfa, nýbrž u Annuna. Na jméně nesejde, pít tu budem stále.